Zpět na hlavní stránku PF03

POMOC LIDEM S PEDOFILNÍM CÍTĚNÍM

Dr. Frans Gieles, Nizozemsko

Přednáška pronesená na
Světovém sexuologickém kongresu, Paříž, Francie, červen 2001
a na kongresu Severské asociace pro klinickou sexuologii, Visby, Švédsko, září 2001

Zdroj: http://www.helping-people.info/
Překlad do češtiny: Host, sikboy24, červenec - prosinec 2002, úpravy v květnu 2003.
Verze: 13. 5. 2004, poslední drobné opravy: únor 2010
Tento překlad je umístěn na webu PF03 (pf03.wz.cz, kasz.sweb.cz/pf03) se souhlasem autora původního textu.

O AUTOROVI
SHRNUTÍ PŘEDNÁŠKY
SCHÉMA - DRUHY POMOCI

PŘEDNÁŠKA
Úvod
Tři způsoby zásahu
Recidivita
Kritický pohled na nynější "léčbu"
Svépomocná metoda
Podpůrné kroužky
Závěrečné poznámky

DOPLŇKY A INFORMACE K PŘEDNÁŠCE
O čem vlastně mluvíme?
A jak je to s násilím?
Perverze, distorze, deviace, variace, zločin, obětní beránci?
Škodlivé následky
Věda a morálka
Úloha kliniků
Etika

ŽIVOTOPIS AUTORA

Dr. Frans E. J. Gieles, speciální pedagog, Nizozemsko
e-mail: frans@human-being.nl, http://www.human-being.nl/

SHRNUTÍ PŘEDNÁŠKY

V dnešní době bývá pedofilní cítění téměř všude považováno za příznak úchylky a duševní poruchy. Soudy většinou ukládají (v souvislosti s případnými delikty - pozn. překl.) nějaký způsob léčby. Mimoto ale je mnoho mladých lidí, zvláště ve věku kolem dvaceti let, kteří zápasí se svým pedofilním cítěním a hledají nějakou pomoc. Jaký druh léčby máme použít? Chtěl bych rozlišit trojí druh pomoci:

  1. "Léčba" ("Treatment") - specifický způsob zacházení, který je v současné době rozšířený.
  2. Svépomoc (Self-help) – tato metoda je v Nizozemsku užívána v několika místních skupinách NVSH (Nizozemské sdružení pro sexuální reformu). Také podpůrné kroužky mohou pomoci. Ty užívá několik církevních komunit.
  3. Skutečná léčba (Real Therapy) – nazývám ji tak pro rozlišení mezi bodem 1 a bodem 3. První způsob bývá také často nazýván terapií, ale podle mého názoru bod 1 není léčbou, ale jen úpravou ("treatment”) na úrovni chování.

Je zřejmé, že každá metoda má svá silná i slabá místa. Je proto potřeba rozlišovat mezi jednotlivými klienty, aby byla pro každého z nich zvolena správná metoda. Neexistuje jedna metoda léčby použitelná pro všechny.
První metoda vzbuzuje kritické námitky, že je založena na vnějším nátlaku a postrádá hloubku, protože se zaměřuje pouze na chování.
Třetí metoda je pak dobře známá.
Chci vyzdvihnout do popředí druhou metodu jako použitelnou pro mnohé klienty. Tuto metodiku jsme v Nizozemsku mnoho let praktikovali s přiměřenou úspěšností.

Schéma - druhy pomoci

  1. “Léčba” (Treatment, Behandlung) 2. Svépomoc 3. Skutečná léčba
Pomáhající Zdravý, dobrý a normální Hledající lidská bytost Rádce, průvodce, člověk
Klient Nemocný, špatný a úchylný Hledající lidská bytost Klient, hledající, člověk
Cíl Ne uzdravování, ale ovládání (kontrola) Vzájemná pomoc
Najít svou vlastní cestu
Aby se klient cítil lépe a našel svou vlastní cestu
Metoda Behaviorální "terapie"
Falopletyzmografie (=měření objemových změn penisu – pozn. překl.)
Ovládání (kontrola) chování
Tlak zákona
Kognitivní "terapie"
Opakování hesel
Skupinový tlak
Analýza nemoci (Path analysis)
(Skupinový) rozhovor
Vzájemné naslouchání
Výměna vědomých pocitů, zážitků a myšlenek
Citelná vzájemná pomoc
Mimo to mohou být nápomocné podpůrné kroužky.
Rozhovor
Přijetí vědomých i nevědomých pocitů
Vynalézání, jak s nimi člověk může žít
Výsledek Stres
Odcizení sobě samému
Zničení rodiny
Určitá recidivita
(7,4 % dle studie Alexanderové 1999)
Poznání svých pocitů
Přijetí svých pocitů
Přátelství
Naděje do budoucnosti
Etický kodex
Určitá recidivita (6,25 % dle studie Kirkegaard & Northey)
Vhled
Sebepřijetí
Rozvoj sebevědomí
Určitá recidivita (18,8 % dle studie Alexanderové 1999)
Pohled (vize) Člověk jako mechanická bytost Člověk jako společenská bytost Humanistická psychologie
Duševní dynamika
Klienti Jen ti, kteří nejsou schopni komunikovat ani se ovládat Lidé, kteří jsou schopni komunikovat, naslouchat a ovládat se. Ti, kteří jsou schopni komunikovat, myslet a ovládat se.
Přežití Hraní hry (předstírání)
Stop (ukončení)
Akceptování (souhlas)
Vzít dobré a zapomenout špatné
Mnohdy je pro někoho příliš těžké naslouchat problémům druhých – pak si dá pauzu, odlehčí se humorem nebo se oddělí do menší podskupiny Po nějaké době nejistot a obav není nakonec obvykle žádný problém.

PŘEDNÁŠKA

Úvod

Přibližně dvacet let se pokouším pomáhat lidem, kteří zápasí se svým pedofilním cítěním. Dělám to jako dobrovolník pro pracovní skupiny Nizozemského sdružení pro sexuální reformu (NVSH). Právě v posledních dvou letech mě mnozí mladí lidé, většinou studenti ve věku kolem dvaceti let, požádali o pomoc.

Ve věku mezi 20 a 30 lety si lidé obvykle hledají partnera a vytvářejí páry. Tito lidé se ale cítí přitahováni k dětem, chlapcům a děvčatům, a neodvažují se o svých pocitech mluvit, ani se svými spolužáky, a už vůbec ne se svými rodiči nebo rodinou. Toto je také věk, kdy začínají žít odděleně od své rodiny, věk větší svobody ve volném čase. Internet je také v této době již všeobecně dostupný. Pocity přitažlivosti k dětem, pedofilní cítění, se mohou snadno stát obsesí, která naprosto zablokuje osobnost a její vytváření. Často slýcháme příběhy o obsesích, depresích i o plánech na sebevraždu. Někteří z těchto lidí se snaží potlačit své pocity; jiní zase odhodí všechny zábrany (žijí nezřízeně) a mají kvůli tomu vážné problémy s policií a soudy, se svým okolím a rodinou. (Viz Sandfortův seznam Konstruktivních otázek)

Všimněte si prosím, že podle studie autorů Nagayama Hall, Hirschman a Oliver více než 25 % ze vzorku normálních mužů reagovalo vzrušením na pedofilní podněty. Nemluvíme tedy o nějaké malé deviantní menšině, ale o normální variantě lidského bytí – to ovšem v době, kdy každý, kdo reaguje tímto způsobem, je většinou lidí považován za monstrum.

Něco se musí stát, ale co?

Tři druhy intervence

Chtěl bych načrtnout rozdíly mezi třemi způsoby zásahu:
(1) "Terapie"
(2) Svépomoc
(3) Skutečná terapie
Přikládám schéma, abych zdůraznil rozhodující odlišnosti.

Ukazuje se, že každý způsob má své silné i slabé stránky. Měli bychom se učit naše klienty rozlišovat, aby byla nalezena odpovídající metoda pro každého z nich. Není jedna metoda, která by fungovala u všech.

První z nich je léčba pachatelů založená na kognitivně-behaviorálním přístupu, která je dnes často užívána pod heslem: "Ne vyléčení, ale kontrola". Mnozí z profesionálů, kteří tuto metodu používají anebo o ní píší, se domnívají, že je to jediná možná metoda léčby. Tato metoda však vzbuzuje mnoho kritických námitek a jsou ostatně i jiné možnosti.

Jiní, včetně mne, užívají již přibližně dvacet let, mimo jiné v rámci NVSH, svépomocnou metodu a vypadá to, že bychom s ní mohli mnoha lidem pomoci. Zvláště tuto metodu bych chtěl ve své přednášce vyzdvihnout jako možnost, jak pomoci mnoha lidem. Je možné ji spojit s další metodou – s podpůrnými kroužky (support circles), jaké užívá několik církevních komunit. To popisují a doporučují Kirkegaard a Northey. Svépomocná metoda je také rozšířena na Internetu.

Třetí metodou je skutečná terapie, jak ji nazývám k odlišení od "terapie" v bodě 1. Jedná se o mnohé formy klasické psychoterapie.

Tato třetí metoda je dobře známá, takže ji jen připomenu jako užitečnou alternativu k oběma předchozím, s nimiž dokonce může být kombinována. Zmiňuji ji také k popsání rozdílu mezi těmito třemi metodami

Individuální psychoterapie (bod 3) byla standardním způsobem léčby asi do roku 1980. Od té doby byla nejčastěji volena kognitivně-behaviorální metoda (zde pod číslem 1).

Míra recidivity

Obvykle bývá k hodnocení výsledků léčby užívána míra recidivity. Robinson došel k výsledku, že míra recidivity u neléčených pachatelů sexuálních přečinů je kolem 20 %, zatímco po vykonané léčbě průměrně 10 %. Léčba tedy může recidivitu snížit na polovinu. Ale která léčba nebo pomoc to má být?

Podle Margarety Alexanderové byla recidivita po terapii před rokem 1980, tedy starou metodou, kolem 12,8 %, zatímco nyní, s novější metodou, obnáší 7,4 %. Její práce byla metaanalýzou, do které zahrnula 79 studií s více než 11 000 případy. Vypadá to tedy, jako že míra recidivity u moderní metody (č. 1) je nižší než u tradičnějších metod (č. 3).

Zastavme se na chvíli u těchto počtů. Každý, kdo poslouchá politiky nebo novináře, musí věřit, že sexuální zločinnost vykazuje recidivitu 90 % nebo i více. V Nizozemsku dokonce jistý profesor sexuologie dlouhá léta tvrdil, že recidivita sexuálních pachatelů je takto vysoká, dokud o tom nezačal číst odborné studie, a pak se jeho čísla zmenšovala a zmenšovala.

Jeden senátor za stát Indiana (USA) navrhoval registraci sexuálních pachatelů s tím, že "statistiky ukazují, že 95 % z těch, kteří obtěžovali dítě, svůj čin zopakuje." Jeden floridský senátor hovořil o "sexuálních predátorech, kteří, sotva opustí vězení, dají se do hledání nové oběti", a jeden poslanec z Kalifornie varoval veřejnost, že sexuální pachatelé "nejméně z 90 % ihned spáchají znovu stejný čin". Toto jsou všechno citáty z práce od Erica Lotkeho, kde jsou uvedeny v poznámkách 1) až 3).

Každý, kdo si přečte výsledky výzkumu, vidí tedy zcela odlišná čísla. Míry recidivity nejsou ve skutečnosti tak vysoké, jak se obyčejně tvrdí. Tato skutečnost je velmi důležitá, protože pokud by ta čísla byla skutečně kolem 90 %, nebylo by jednoduché obhájit zde svépomocnou metodu (č. 2).

Všeobecně panuje mnoho převrácených představ o pachatelích sexuálních deliktů. Článek Mýty a fakta o sexuálních delikventech ze srpna 2000 (csom.org) jich vyjmenovává celou řadu.

V roce 1998 předložili Karl Hanson a Monique Bussière poslední metaanalýzu na toto téma: Předvídání relapsů: metaanalýza studií recidivity sexuálních přečinů. Podrobili v ní kritickému hodnocení 61 dlouhodobých studií zahrnujících celkově soubor 23 400 lidí. V průměru byla recidivita sexuálních pachatelů spíše nízká: 13,4 %. Ostatně celková míra obecné recidivity je podle Hansona 36,3 %, takže u sexuálních deliktů je recidivita ne třikrát vyšší, ale třikrát nižší než u všeobecných. Jednoduše není pravda, že 90 % nebo více pachatelů sexuálních deliktů své činy opakuje – je to 13,4 %. Léčba se naproti tomu zdá být úspěšná – “U pachatelů, kteří léčbu nedokončili, je větší riziko recidivity než u těch, kteří léčbu dokončili”.

Jejich článek najdete nezkrácený na CD-ROMu, který vám tu dávám k dispozici. Dobré shrnutí Hansonových výzkumů přinášejí ve svém článku Wakefield a Underwager. V mém seznamu literatury najdete ještě další odkazy na výzkumy v této oblasti. Dvacet minut není dost k tomu, abych je všechny představil. Na CD-ROMu a webové stránce, kterou jsem připravil, je naproti tomu dost místa pro tyto výzkumy.

Dovolte mi ještě k těmto číslům dodat, že jsou to čísla, která byla získána statistickými metodami, tady mluvíme vždy o tisících lidí. To je způsob myšlení a práce pojistných matematiků. Jestliže ale chceme pomáhat lidem, můžeme pouze jednotlivě případ od případu. Jako klinici musíme přijmout klinický způsob myšlení a práce. Tato dvě hlediska jsou zcela rozdílná.

Don Grubin a Sarah Wingate to vyjádřili takto: “Rozhodující rozdíl spočívá v tom, že statistici dělají předpovědi o skupinách, a pokud nemluvíme o velmi častém chování, tak nám to říká málo o jednotlivých případech.” Dále pokračují: “Pachatelé sexuálních deliktů nejsou prostě jen nositelé příznaků. Údaje, které pro pojistného matematika mohou být významné, nám říkají málo, protože statistická souvislost neznamená ještě zdůvodnění příčiny. O recidivitě můžeme něco říci teprve poté, když můžeme objasnit jejich význam pro jednotlivce.”

Pak tedy může být nějaká studie apoteózou statistického přístupu, a přece pro klinický přístup bezvýznamná. "Statistici mají tendenci přehlížet určité faktory, které mohou mít zásadní důležitost pro klinika při rozhodování kdy (a jaký - F. G.) zásah je nezbytný."

Existuje mnoho dalších mýtů a předsudků souvisejících s pedofilií. Napsal jsem doplňující článek, v němž jsou na CD-ROMu i na webových stránkách příslušné odkazy na příslušnou literaturu.

Dovolte mi připomenout jen dva body:

Ve své přednášce bych chtěl nyní prezentovat kritický pohled na první léčebnou metodu.

Kritický pohled na nynější "terapii"

  1. Robinson tvrdí: "Všeobecně platí, že behaviorální metody léčby jsou v mnoha studiích shledávány jako účinné. Bohužel mnozí odborníci mají obavu, že tyto metody přinášejí pouze krátkodobé změny v deviantním sexuálním chování (preferencích)." (Zvýraznění F.G.)

  2. Tato metoda užívá mnoho nátlaku. Léčba pokračuje tak dlouho, dokud klient nezmění svůj způsob myšlení, jednání a dokonce i cítění, dokud nezíská "správné myšlení". Nicméně "správné myšlení" je fakticky totéž jako "politicky správné myšlení", tedy takové, které je politicky žádoucí. Klienti pak "hrají podle pravidel", aby konečně skončily hrůzy terapie. Prostě spolupracují a dávají politicky správné odpovědi, které se naučili a které jsou od nich očekávány. Výsledky měření tedy bývají často nesprávné, a proto i výsledky výzkumů, které jsou na nich založené, bývají chybné. To jsou také myšlenky Dennise Howitta.

  3. Tato metoda může namísto uzdravení způsobit další trauma, protože redukuje osobnost na nemocného a zločince. Zaměřuje se na změnu hlubokého egosyntonního cítění na egodystonní cítění. Nesměřuje k dosažení sebepřijetí celé osobnosti klienta včetně pedofilního cítění, nýbrž k potlačení a popření těchto pocitů. Tím však dochází k odcizení osobnosti svému vlastnímu Já (Self). To není uzdravení, ale rozštěpení jeho osobnosti. Může vést k pocitu nejistoty a ohrožení na hlubinné úrovni. Agner Fog cituje muže, který řekl: “Místo aby byly zničeny moje city k chlapcům, je zničena moje jistota, jsem zničen jako jedinec.”
    Já sám jsem poznal klienty, kteří začínali tuto léčbu jako vřelé, živoucí osobnosti a byli změněni v "strnulé dřevěné loutky". Jiní přežili "hraním podle pravidel" (playing the game). Mnozí léčbu nedokončili.

  4. Tato metoda může být nebezpečná tím, že se snaží potlačovat cítění, myšlení a fantazie. Tím uzavírá pojistný ventil parního kotle. Dříve či později může bomba vybuchnout. Člověk nemluví a nepřemýšlí o svých potlačených pocitech, tím pádem také nepřemýšlí racionálně o svém nejhlubším cítění a nehledá způsob jak s ním žít. Také kontakty s jinými pedofilně cítícími osobami jsou obvykle ukončeny nebo zakázány, takže je nemožné přijímat je jako kladné vzory chování (positive role models). Svépomoc je znemožněna a výsledkem je izolace od sebe samého i od ostatních. Obzvláště v případě společenského dohledu je sociální izolace dalším zdrojem stresu. Vnitřní parní stroj fungující pod takovým tlakem bez pojistného ventilu je časovanou bombou.

  5. Mám celou řadu etických námitek proti přemíře moci a nátlaku, jichž tato metoda užívá. Všimněte si, prosím, že že má být změněno nejen chování, ale také myšlení, cítění (preference) a dokonce fantazie klientů: jejich nitro (mind). Pletysmografie a falometrie se zmocňují nejintimnějšího území těla. Léčebný personál intenzivně narušuje dokonce poslední baštu svobody, svobodu nejvnitřnější mysli. Tato metoda nutí klienty myslet správně, tedy politicky správně. Tato metoda usiluje o řízení myšlení a pocitů lidí – je to kontrola myšlenek (thought control) myšlenkovou policií, jak to nazývá George Orwell. Kontrola myšlení státem, podobná vymývání mozků (brainwashing) v bývalém Sovětském Svazu, nyní však rozšířená ve "svobodném" západním světě.
    Neměli bychom to nazývat “terapií”, jak říká také Dennis Howitt (1995, str. 250-251): "Namísto étosu zaměřeného na klienta je psychoterapie postavena na hlavu, když je uplatňována u pachatelů sexuálních deliktů. (...) učíme je kontrolovat se, a ne porozumět sami sobě; (...) mohou být ponižováni před ostatními a vůbec s nimi může být zacházeno tak, že by způsobilo značné rozhořčení, kdyby oni takhle zacházeli se svými oběťmi."
    Při posuzování, zda je metoda účinná, nelze hledět jen na kvóty recidivity – to by koneckonců bylo možné všechny zabít nebo doživotně uvěznit, a míra recidivity by byla nulová. Jsou ale také etická kritéria.

  6. Mám také vědecké námitky vůči této metodě. Mám výhrady proti zjednodušujícím způsobům uvažování, které za ní stojí. Ve svém článku No cure but control jsem to vyjádřil takto: “Léčba je založena na velmi zjednodušeném způsobu myšlení, kdy shoda se všeobecným míněním (politická korektnost) je považována za dobrou a vše ostatní je špatné. Jejich smýšlení o mezigeneračních sexuálních vztazích je nekriticky převzato z názorů (přední skupiny feministek) na znásilnění ženy. Ženy a děti jsou prostě vždy jen oběťmi (špatných) mužů."

    Tento zjednodušený způsob uvažování je také založen na výzkumech "pohlavního zneužívání dětí", které jsou často zaujaté, protože jsou více politicky korektní, než vědecky korektní, jinak řečeno – více ideologíe než vědou.

    Margaret Alexander musela například ze své metaanalýzy (analýza založená na souhrnu a revizi předchozích odborných studií, pozn. překladatele) vyloučit 280 z 359 studií kvůli metodickým chybám. Článek od Frederiksena vyjmenovává nejčastější předpojatosti studií sexuálního zneužívání dětí (CSA), rovněž také tým Bruce Rinda ve své dnes proslulé Metaanalýze.

    Ve své známé knize o výsledcích terapeutického výzkumu píše Dennis Howitt v 7. kapitole (str. 191): “V současné situaci mnohdy nemohou být zprávy o úspěšnosti ničím víc než výsledkem zbožných přání terapeutů, klientů nebo obou dohromady.”

Zastánci první metody by tedy měli být ve svých nárocích skromní – jako jsem i já.

Nyní přecházím ke svépomocné metodě, ale nemohu stavět na hloubkových výzkumech, protože výzkumů o této metodě je velmi málo. Mým zdrojem bude jen dvacet let osobních zkušeností s touto metodou. Budu proto skromný.

Svépomocná metoda

Pomáhající, klienti a cíl

Základním předpokladem je, že zde nejsou pomáhající a klienti, ale že všichni účastníci skupiny jsou současně pomáhajícími i klienty. Účastníci skupiny si vzájemně pomáhají a není mezi nimi žádný rozdíl, protože všichni jsou lidské bytosti, které hledají svou vlastní cestu, jak žít se svým pedofilním cítěním.

Je zřejmé, že tyto tři metody jsou založeny na zcela odlišných pohledech na člověka. V prvním případě vidíme více či méně mechanickou představu lidského chování, za kterou je skryt obraz člověka jako hříšníka, který koná špatné skutky téměř automaticky. Druhá metoda považuje lidi za převážně společenské bytosti (social beings). Třetí metoda se soustředí na vnitřní dynamiku lidské psychiky. Druhá i třetí metoda nevidí v člověku hříšníka, nýbrž osobu hledající vhodný způsob života (right way to live), a obě věří, že jej může nalézt.

Metoda

Hlavní metodou je skupinový rozhovor. Obyčejně rozhovor někdo vede, ale není "terapeutem". On nebo ona je jen jedním z členů, který podněcuje skupinový děj tím, že nabádá ostatní, aby si vzájemně naslouchali, mluvili jeden s druhým, vyjadřovali své pocity a vyměňovali si s ostatními své zkušenosti a myšlenky. Zabývají se jen vědomými pocity; členové skupiny se vzájemně podněcují k vyjádřování svých pocitů, včetně svého nejhlubšího cítění, ale do nevědomé části duše nepronikají.

Členové skupiny si navzájem poskytují konkrétní pomoc v různých oblastech života. To je důležité, protože lidé s pedofilním cítěním mají sklon se izolovat a žít jako izolovaná menšina, jak to ve svém článku pojmenovává Agner Fog. Hovoří v něm o “syndromu izolované menšiny”, který pozoruje u lidí s odlišným sexuálním cítěním. “K příznakům tohoto syndromu patří stereotypní a neovladatelné sexuální chování a rozličné nespecifické sociální příznaky. Jejich příčinou je nedostatek odpovídajících identifikačních vzorů a nepřijetí vlastních sexuálních pocitů. Skupinová terapie v rámci svépomocných skupin je účinným způsobem léčby.” Zkušení členové takové skupiny slouží jako pozitivní identifikační vzory, od kterých se mohou méně zkušení členové se stejnou nebo podobnou parafilií učit, jak najít svůj životní styl.

Cíle

Prvním cílem je, aby si účastníci uvědomili své vnitřní cítění, přijali je jako součást sebe samých a nebojovali proti němu. Noví členové mohou vidět, slyšet a cítit, že je to možné. Jsou zváni k tomu, aby sami sebe i ostatní členy přijímali jako osobnosti, celé lidi včetně jejich vnitřních citů, a to i citů pedofilních.

Tyto aspekty svépomocné metody popsali Van Naerssen a Van Zessen, oba pocházejí z Nizozemska. Dennis Howitt věnoval několik stránek tomu, co nazývá "podpůrné terapie" (support therapies). Ostatně tyto svépomocné metody jsou velmi rozšířené a užívané lidmi se společnými a podobnými problémy, nemocemi, životními situacemi nebo ideály - jako jsou křesťané, těhotné ženy, rodiče gayů, nevidomí, hluší a mnozí jiní.

Za druhé je cílem, aby členové skupiny poznali, že je mnoho různých možností, jak mohou žít se svým cítěním. Například webová stránka skupiny JON (on-line verze zrušena, dostupný archiv, slovenská parafráze dostupná zde) nabízí dvacet životních stylů a vyzývá navštěvníka, aby hledal dvacátý první, svůj vlastní. Noví členové jsou vyzváni k tomu, aby se pustili do hledání svého vlastního životního stylu – vidí, slyší a také cítí, že je to možné. Na světě je mnohem více možností, než jen stereotypní způsoby chování. Mimochodem, JON nedoporučuje mít sexuální kontakty s dětmi.

Oba cíle, první i druhý, mohou zmírnit projevy a charakteristiky “syndromu izolované menšiny”. Je však ještě další metoda: vytváření podpůrných kroužků (support circles).

Podpůrné kroužky

Takovým podpůrným kroužkem je skupina lidí, která jakoby tvoří kruh kolem klienta. Dělají to například církevní skupiny, a také skupina JON. Členové komunity navštěvují klienta doma. Zvou ho (nebo ji) na výlet, vaří a jedí společně s ním, chodí s ním do kina nebo do divadla nebo ho zvou jako účastníka zájezdu nebo expedice. Povzbuzují klienta, aby co možno nejvíce účastnil společenského života, a podporují ho přitom.

Hugh Kirkegaard a Wayne Northey tento model popsali. Nejprve vylíčili proces vzniku “obětního beránka” (scapegoating process) ve společnosti. Pak pokračují a popisují, jak ve společenství věřících tento proces zastavili a začali nabízet podporu v rámci tzv. “kroužků podpory a odpovědnosti”. Jak říkají, "cílem kroužku není léčit, ale umožnit podporu a odpovědnost”.

Nizozemský farář Hans Visser popsal podporu, kterou mohou poskytnout církevní společenství.

Také různé webové stránky fungují dnes jako virtuální skupiny nebo podpůrné kroužky. Mnohé takové webové stránky pracují z křesťanského hlediska. O tom napsala dlouhý článek Heather Elizabeth Peterson. Stejně jako ostatní články, které jsem jmenoval, jej najdete na CD-Romu a webové stránce, kterou jsem vytvořil.

Výsledky

Kirkegaard a Northey o výsledcích podpůrných kroužků píší:

"Během posledních pěti let původní projekt založený v Torontu vytvořil 32 podpůrných kroužků v Torontu a Hamiltonu. Z “hlavních členů” (core members) těchto kroužků do dnešního dne dva recidivovali, jeden majetkovým přečinem a jeden dalším sexuálním deliktem. Na základě úspěchu tohoto přístupu bylo vytvořeno v posledních letech dalších šest místních iniciativ po celé Kanadě, takže nyní celkový počet kroužků dosahuje čísla 45. Většina kroužků funguje 18 až 24 měsíců, ale některé z nich i více než pět let. Je-li v jejich středu osoba, která je dysfunkční a velmi potřebuje pomoc, pak je tento druh umělého společenství k tomu, aby ve společnosti zdravě fungovala, nezbytný na dlouhou dobu. U ostatních osob je pomoc, kterou jim kroužek nabízí, aby se reintegrovaly do společnosti, nutná jen krátkodobě. Přesto podpůrné vazby navázané s přáteli z kroužku, kteří znají jejich osudy a mohou s nimi mluvit (can call them) o jejich chování, přetrvávají dlouho po formálním ukončení kroužku."

Dva recidivující z 32, to obnáší 6,25 %. To není mnoho. Pokud, jak je obvyklé ve většině výzkumů, budeme počítat jen recidivitu sexuálních deliktů, dojdeme k číslu 3,13 %, a to je velmi málo.

Používali jsme svépomocnou metodu mnoho let v několika z místních pracovních skupin NVSH (ne ve všech, některé skupiny neposkytují mnoho podpory). Já sám jsem pracoval touto metodou během dvaceti let v několika skupinách.

Byli jsme svědky toho, jak členové postupně rozpoznávali a přijímali své vnitřní pocity. Ve skupině se rozvíjela atmosféra kamarádství. Lidem, kteří k nám přicházeli s pocitem: “Ach, mám velký problém! Myslím, že mám určité pocity. Co jen mám dělat?” se pocit panického strachu velmi rychle změnil v pocit naděje do budoucna. Viděli jsme, jak každý (nebo každá) z nich nachází svou vlastní cestu, jak naložit (way of dealing) se svým cítěním. Mnozí pak řekli "díky!" a ztratili se. Jiní zůstali ve skupině, aby pomáhali nováčkům.

Dalším výsledkem je, že v každé skupině a často také ve větším okruhu se rozvíjí jakýsi etický kodex. Během let se stal známým pod názvem “Čtyři principy s jedním P.S.”. Popsal jsem jeho vývoj ve svém článku Nevěděl jsem, co s tím. Nizozemský psychiatr Gerard Roelofs o tom napsal také jeden článek a rovněž nizozemský psychiatr Frank van Ree ve svém článku Intimní vztahy mezi mladými a dospělými: existují kritéria pozitivní zkušenosti? Také Heather Elizabeth Peterson popisuje etiku, která se postupně vyvíjí na svépomocných webových stránkách. Takže je možné říci, že etické kodexy a pravidla jsou výsledkem činnosti svépomocných skupin. Petersonová se zmiňuje o růstu ve směru k celibátnímu způsobu života a o společenské integraci tužeb (socialising the desires). Mohu uvést totéž o těch skupinách, které znám. Téměř všichni členové žijí celibátně.

Odhaduji počet lidí, kterým bylo tímto způsobem během dvaceti let pomoženo, asi na stovku. Pokud vím, šestnáct z nich bylo pachatelem trestného činu, z těch šestnácti dva recidivovali, jeden sexuálním deliktem a jeden jiným deliktem.

To představuje recidivitu 12,5 %, což je dvojnásobek Kierkegaardova výsledku, ale těsně pod Hansonovým průměřem 13,4 %, těsně nad hodnotou 10 % u Robinsona pro pachatele, kteří byli léčeni, ale pod 20 % z těch, které uvádí jako pachatele bez léčby. Když zahrnu jenom sexuální recidivitu, jak to mnozí činí, pak je to číslo 6,25 %. Jeden za dvacet let práce se svépomocnou metodou. Navíc nemůžeme tento případ připsat jednoduše svépomocné metodě, protože tento člověk prošel také jinými způsoby léčby (číslo 1 a 3) a mezi jeho pobytem ve skupině a recidivou uplynul delší čas. Přirozeně je nutné mít na zřeteli, že tato čísla nepocházejí z přísného (hard) výzkumu, protože to jsme nezamýšleli a neprováděli. Jsou to jen skromné odhady, tak poctivé, jak je možné. Nejsou ale založeny na malém počtu případů a doba pozorování byla dostatečně dlouhá, dvacet let.

Závěrečné poznámky

Žádná metoda si nemůže dělat nárok na stoprocentní úspěch a nulovou recidivitu. Každá metoda ukazuje své silné a slabé stránky, zvláště když mezi našimi klienty rozlišujeme, jak to činím v jednom ze sloupců předkládaného schématu. Jak vidíte, chtěl bych první metodu doporučit jen takovým klientům, kteří se nedokáží vyjadřovat ani ovládat. Pro klienty, kteří jsou schopni se vyjadřovat, kteří mohou naslouchat a kteří se dokáží ovládat, se ukazuje být dobrou alternativou svépomocná metoda. Je to mnohem humánnější metoda než ta první. Navíc je méně nákladná a v mezích možností velmi efektivní. Zaslouží si být vyzkoušena, využívána a pak vědecky rozvinuta. Mohla by, ve spojení s podpůrnými kroužky, pomoci zvláště těm, kteří byli propuštěni z vězení a přicházejí zpět do společnosti. Místo aby byli jen registrováni a hlídáni, měli bychom je snad nejdřív podpořit. Pokud je ponecháme samotné, budou jen vystaveni tlaku sociální izolace, pod kterým by těžko obstáli.

Chtěl bych ještě jednou zdůraznit - přeji si, aby všechno, co jsem tady řekl, bylo, jak jen je to možné, chápáno jako pokorné a nevtíravé. Řekl jsem jen "svůj skromný názor", a chtěl bych dodat: "Kéž bychom všichni byli pokornými a nevtíravými". Před nějakou dobou, ještě to není tak dlouho, bylo na masturbaci nahlíženo jako na těžkou a nebezpečnou špatnost, způsobující velká trápení, a o něco později tomu bylo stejně s homosexualitou. Dnes jsou to lidé s pedofilním cítěním, kteří jsou líčeni jako Největší Zlo Lidstva. Jak jsem řekl dříve, ukazuje se, že tyto cíty má více než 25 % normálních mužů.

Kdysi dávno, před velmi, velmi dlouhou dobou, říkali sexuologové věci, které se později ukázaly jako nepravdivé. Vypadá to, že byli v těch dobách ovlivněni ideologií, náboženstvím nebo politikou, které je přivedly k nesprávnému názoru. Dnes jsme vědci, kteří nevidí idelogicky. Dnes, v těchto dnech, kdy se koná tento kongres, mluvíme spolu rozumně, zdvořile a pokorně. Já v tom hodlám pokračovat a doufám, že vy také.

DOPLŇKY A INFORMACE K PŘEDNÁŠCE

O čem vlastně mluvíme?

Mluvím o lidech s pedofilním cítěním (s pedofilními pocity), ne o “pedofilech” nebo o “pedofilii”. Mám k tomu své důvody.

Především nelze člověku s pedofilním cítěním jednoduše připsat pedofilní identitu. Toto rozhodnout je pouze jeho nebo její věc. Tyto pocity mohou být částí podstatně rozsáhlejší a bohatší identity.

Za druhé jsou “pedofilové” a zvláště “pedofilie” nejasné pojmy, užívané ve velmi rozličných významech. Původně jimi byl myšlen “ten, kdo miluje dítě”. Pak vstoupily do hry erotické a sexuální konotace (vedlejší významy): “ten, kdo cítí erotickou přitažlivost vůči dětem”. To je dnes správná definice.

Avšak v průběhu let se jejich význam dále změnil. Pro většinu dnešních lidí se význam slova “pedofilie” posunul od cítění směrem ke zvláštním sexuálním činům (actions) dospělého s dítětem. Tím se ale pojem stal nejasným, příliš širokým, stal se kontejnerovým pojmem pro všechny možné významy a tudíž nepoužitelným. To ale není vše, protože k významu “sexuální akty dospělého s dítětem” bývá dodáváno, že jsou "nesprávné, chorobné a špatné". Tím se význam posunul od označení faktického k morálnímu.

Podle mého skromného mínění není možné ani pro vědce ani pro klinika, aby pracoval s tak nejasným, vágním a moralizujícím pojmem. Podrobněji jsem to vysvětlil ve své přednášce Pedofilie jako pojem.

Z obou výše jmenovaných důvodů bych se chtěl vrátit k faktům. To, co zjišťuji, je fakt, že existují lidé s pedofilním cítěním. Jak tito lidé jednají se svými pocity a co dělají, jejich činy, to se liší případ od případu. Nemůžeme je soudit a už vůbec ne zavrhovat jen proto, že něco cítí. Jen jejich skutky mohou být posuzovány. “Lidé s pedofilním cítěním” je tedy použitelný pojem, ne příliš široký a ne moralizující.

Odborníci většinou používají definice z manuálu DSM-IVR. V něm je popsaná "pedofilie" jako parafilie. Parafilie “jsou charakterizovány opakujícími se intenzivními sexuálními přáními, fantaziemi nebo způsoby chování, které zahrnují neobvyklé objekty, aktivity nebo situace a které mají za následek klinicky významný distres (= úzkost, nouze, vyčerpání, v psychologii stav vyvolaný dlouhotrvající stresovou situací - pozn. překl.) nebo narušení v sociální, pracovní nebo dalších důležitých oblastech fungování.” Tolik definice.

Ani “narušení”, ani “neobvyklé” nejsou jasně definovaná slova, jejich význam závisí na kultuře, době a oblasti. Jak si jistě vzpomenete, dříve bývala v tomto manuálu homosexualita definována jako druh perverze. Tak je dnes popsána pedofilie. Tím, že ji nazveme perverzí, však činíme úsudek a nepopisujeme pouze skutečnost. DSM také mluví v této souvislosti o “obětech” (victim, victimize), což také ukazuje, že vychází z pohledu morálních úsudků.

A jak je to s násilím?

Jestliže chceme dále mluvit o pedofilii jako pojmu, musíme ho definovat. Většina sexuologů se bude odvolávat na výše uvedenou DSM-IVR. Mluví ti, kteří užívají tuto definici, o násilí? Ne, pokud se odvolávají na tuto definici. Tam je řeč o “vzrušujících fantaziích, sexuálních přáních, nebo chování zahrnujícím sexuální aktivity”. Tedy: fantazie nebo chování.

DSM dále říká: “Jedinci s pedofilií, kteří svá přání uskutečňují, se mohou omezovat pouze na svlékání dítěte nebo sebe, prohlížení (looking), masturbaci v přítomnosti dítěte a mírné dotýkání (gentle touching) a hlazení (fondling) dítěte. Jiní ale přitom uplatňují (...) a užívají různých stupňů nátlaku.” Takže: Mnozí... Jiní ale... Tedy násilí není v tomto pojmu z definice podstatné (inherent).

Nicméně podívejme se znovu na propagační prospekt tohoto kongresu. Tam čteme o sekci nazvané “Násilí a sex (násilí, pedofilie, znásilnění)”. Tak sám prospekt nastoluje otázku: “Je pedofilie násilná?”

Tom O’Caroll přijal tuto otázku a ve svém článku s názvem Je pedofilie násilná? ji zpracoval. Podle jeho shrnutí: “Tento článek provokuje k úvaze nad tím, zda je správné na pedofilii nahlížet (...) jako na násilnou. Literatura o osobnostních a behaviorálních (týkajících se chování) aspektech pedofilie je zkoumána především ve vztahu k “preferenční” pedofilii, v protikladu k “situační”. Ve světle novějších výzkumů jsou přehodnocovány záznamy o újmách způsobených dětem, které obvykle bývají přisuzovány sexuálním kontaktům mezi dospělými a dětmi, a platnost a hodnota pojmu “souhlasu”. Předmětem diskuse je nevědecké přičítání násilí jako domnělé podstatné charakteristiky pedofilie, zejména se zřetelem na řadu feministických analýz založených na otázce nerovnosti moci v osobních vztazích.”

Vedení vědecké rady tohoto kongresu toto pojednání odmítlo. Neměli jste je znát, ale tady je.

Perverze, distorze, deviace, variace, zločin, obětní beránci?

Jak se díváme na své klienty, osoby s pedofilním cítěním? Náš pohled na ně má vliv na naši práci.

Pokud vidíme perverzi nebo nemoc, snažíme se ji léčit. Zejména tehdy, pokud věříme, že k tomu máme morální důvody. To už zkoušeli terapeuti, kteří z těchto morálních důvodů léčili gaye nebo lesbické ženy, aby je změnili “z nemoci ke zdraví”, tedy z homosexuality k heterosexualitě. Novější výzkumy ukázaly, že o úspěchu (a i ten je autory zpochybňován) se dalo mluvit u 6 z 202 případů.

Podobně jako to platí o homosexuálních přáních, cítit pedofilní přání také není perverzí samo o sobě. Ve své přednášce jsem poukázal na práci od (týmu) Nagayama Hall, Hirschman a Oliver, kteří tvrdí, že více než 25 % jejich vzorku normálních mužů reagovalo na “pedofilní podněty”. Když si ten článek znovu přečteme, zjistíme, že těm mužům ukazovali jen ženské pedofilní podněty. Kdyby výzkumníci použili také chlapecké podněty, celkový podíl reakcí by se ještě zvětšil. Kdyby byly zkoumány také ženy, možná by se podíl ještě zvětšil. Odhaduji jej na jednu třetinu dospělé populace. Nelze říct, že jedna třetina populace, která jinak normálně funguje, je perverzní. Pokud předpokládáme poměr dvou třetin k jedné třetině, lze těžko mluvit o úchylce. Podle mého názoru bychom měli spíše mluvit o variantě.

“Zahrnuje pedofilie perverzní sexuální touhy? Na to lze těžko dát jednoznačnou a všeobecně platnou odpověď, především proto, že jsou rozdílné formy pedofilie”, napsali nizozemští pedagogičtí odborníci Ben Spiecker a Jan Steutel. Došli k závěru, že by “bylo falešné, nazývat všechny formy pedofilie perverzními. Pedofilní sex je způsobem vykořisťování, protože ohrožuje dlouhodobé blaho dítěte. Tedy pedofilní touha směřuje k něčemu nemorálnímu, ale jen v některých formách pedofilie je tato touha perverzní.”

Když se dívám na své klienty, vidím je dvojím způsobem. Nejdříve očima klinika, který jim chce pomoci. Abych to mohl dokázat, potřebuji druhý pohled, očima vědce. Jako klinik nejsem moralista. Ani jako vědec nejsem moralista. Vidím fakta, a jedním z faktů je i skutečnost, že mí klienti žádají o pomoc, protože zápasí s jistými pocity. Ani klinikovi, ani vědci nepřísluší, aby své klienty morálně zatracoval kvůli jejich pocitům. K faktům, která mohu pozorovat, také patří, že členové svépomocných skupin si sami vypracovali morální kodex. Jako někdo, kdo je v takových skupinách aktivní, ale také jako člověk rovný ostatním mám také názory na morální kodexy a mohu se pokoušet je přinášet do diskuse. Ale nikdy nebudu nikoho kvůli jeho pocitům morálně zatracovat.

To platí o to víc, že jako klinik a vědec nejsem policista, státní zástupce ani soudce. Jak bylo řečeno, nikdo nemůže být souzen kvůli svým pocitům, ale jen za své činy. Pokud bychom si osvojili právnický pohled na skutky našich klientů, mohli bychom dojít k podivným závěrům: že ten samý skutek je v jedné zemi zločinem, ale v jiné ne, že je zločinem v jedné době, ale v jiné ne. Stejné jednání může být 15. května zločinem, když je Honzíkovi čtrnáct let (nebo v jiných zemích sedmnáct), ale ne už 16. května, když mu je patnáct (nebo osmnáct). Právnické uvažování může být důležité pro právní ošetření, ale je bezvýznamné (irelevantní) pro kliniky a vědce.

Klinik a vědec by se měl v první řadě zabývat významem, jaký připisuje klient sám svým pocitům, přáním a skutkům. Jak ukazuje například Van Naerssen, tyto významy se docela zásadně liší a tato skutečnost by měla být naším východiskem při snaze klientovi pomoci.

Je důležité ještě jedno další hledisko: sociologické. Lidé nežijí jen sami se svou duší, ale žijí ve společnosti. Když tedy někdo říká, že bojuje se svými pedofilními pocity a přáními, pak to neříká jen sám ze sebe. Mluví a bojuje v této společnosti a v této době. Nemůžeme zavírat oči před tím, co se děje v naší společnosti s pedofilně cítícími lidmi. Nechci uvádět detaily nebo doklady, protože to každý zná. Podle mého názoru se v dnešní době jedná o proces “konstrukce obětního beránka” scapegoating; mimochodem - projekce a konstrukce obětního beránka jsou dobře známá psychosociální zkreslení. (termín obětního beránka pochází mj. ze Schindlerovy typologie postavení jedince v malé skupině, užívá se v sociologii i pro makrospolečenské jevy - pozn. č. překl.). Poté, co přestali být obětními beránky komunisté a homosexuálové, zbyli takzvaným normálním lidem jako snadný cíl pronásledování ještě “pedofilové”.

O čem tedy mluvíme? Z mého pohledu ne o žádné perverzi jako takové (per se), ani o úchylce. Máme-li na mysli city a přání, jistě také nemluvíme o zločinech. Mluvíme o variantě v populaci, která je dnes vystavena velmi silnému pronásledování. A my nemluvíme o těchto lidech a těchto skutečnostech jako policisté nebo prokurátoři, ale jako vědci a klinici. Chceme pomáhat lidem a pochopit, co se děje v jejich duších a ve společnosti.

Z tohoto pohledu vychází svépomocná metoda. Tato metoda směřuje k tomu, aby lidé přijali své cítění jako část sebe samých.

Podívejte se například, jak na webových stránkách Dr. Pelo (odkaz nedostupný) jsou zodpovídány FAQ (často kladené otázky), nebo jak se pokouší náboženské společenství poskytovat pomoc na webu Baumstark (Síla stromu). Podívejte se také na Sandfortův text o Konstruktivních otázkách ohledně pedofilie.

Porovnejte prosím s tím, jak cituje Heather Elizabeth Peterson Juliuse, který říká: “Četl jsem o mnoha boyloverech, které "terapie" jen naučila své sklony a sebe samotné nenávidět a zničila jejich schopnost milovat. Strávili pak roky tím, že své sebevědomí a schopnost milovat znovu budovali.”

Škodlivé následky

Kdyby byly sexuální zkušenosti dětí a mladistvých s dospělými vždycky škodlivé, pak by bylo obtížné hájit svépomocnou metodu. Ale poškození nevzniká vždycky. Rind, Tromowitch a Bauserman zveřejnili metaanalýzu, ve které porovnali (reanalyzovali) 59 studií. Zjistili, že negativní následky byly zaznamenány v přibližně 25 % případů, zvláště u děvčat - ne 100 %, jak se běžně myslí. V těch případech, kdy byla zjištěna újma (harm), bylo rodinné prostředí desetkrát silnějším faktorem této újmy než sexuální zážitky.

Tedy ti, kteří říkají “Je to vždycky neškodné!”, musí své mínění změnit, ale právě tak i ti, kteří říkají: “Je to vždycky škodlivé!”.

Protože tak často bývá tvrzeno: “Je to vždycky škodlivé”, vzbudil článek týmu dr. Rinda mnoho reakcí. Mnozí lidé nemohli a nechtěli těmto výsledkům uvěřit, o těchto výzkumech bylo napsáno mnoho statí a sám Kongres USA je odsoudil.

Nechci tady všechno opakovat. Připravil jsem přehled a výběr z jejich prací a dal ho k dispozici na CD-Romu a webové stránce. Domnívám se, že slovutní poslanci Kongresu USA, kteří tuto práci odsoudili, ji vůbec nečetli. Doporučuji vám, abyste si tuto metaanalýzu a související Vysvětlivky a komentáře sami přečetli a pak si utvořili svůj názor.

V tomto textu bych chtěl jen krátce zopakovat, co jsem napsal jinde, ve svém článku Věda a morálka, o dnešní roli vědy, médií a politiky. Pak přejdu k úloze kliniků.

Věda a morálka

Věda má za úkol hledat skutečnost, to je její právo a její povinnost; média mají veřejnost pravdivě informovat, politici mají poctivě řídit proces rozhodování v morálních záležitostech.

Věda nám může říkat, že je zdravé jíst maso; lidé se ale z morálních důvodů mohou rozhodnout maso nejíst. Věda nás může učit, že pít alkohol je nebezpečné; lidé si naproti tomu mohou pití alkoholu povolit. Věda nás může učit, že občasné užívání konopí v malém množství není nebezpečné; lidé mohou užívání nebo jen přechovávání třeba jen malého množství stíhat drakonickými tresty. Věda nám předkládá fakta, a to je její právo i její povinnost; lidé by měli naslouchat a číst tato fakta a poctivě diskutovat jejich morální souvislosti. Politici mají povinnost tuto diskusi vést a činit rozhodnutí, pokud je to nezbytné.

Diskuse o morálních otázkách je v každém ohledu jiný druh diskuse než empiricko-vědecký. Jde o jiný druh diskursu, jak poukazuje Jürgen Habermas. Kongres USA tyto dva druhy diskursu zaměnil.

Když politici užívají svou politickou moc, aby odsoudili fakta, nalezená pečlivým vědeckým výzkumem (zajisté aniž by práci přečetli nebo jí rozuměli), tak to je konec vědy, ale také konec jakékoli korektní diskuse o morálce. Jestliže mnozí novináři, aniž by studii četli, zveřejňují neexistující “citáty”, veřejnost není dostatečně informována a nemůže rozumně diskutovat o morálních důsledcích.

Všichni výsledky pečlivé vědecké práce akceptovali, dokud postupy vědy nevedly k jiným výsledkům. Family Research Council (FRC - Rada pro výzkum rodiny) napsal: “Když psychologie považuje za neškodné něco, co je pokládáno za nemorální, pak podle našeho názoru prostě nepracovala dost pečlivě.” To je tak asi podstata uctivějších kritik vůči práci týmu dr. Rinda. To alespoň není žádný osobní útok. Zajisté je to ale útok na ideu vědeckého výzkumu vůbec, znamená to přece, že sociální vědci musí tak dlouho zkoumat, dokud se jejich výsledky nebudou shodovat s obecnými předsudky.

Býval kdysi výzkumník jménem Galileo, který odhalil nějaká fakta ohledně Země a Slunce. Papež se ale zdráhal tato fakta uznat, a svou mocí - inkvizicí a pranýřem - vědce odsoudil. O staletí později církev akceptovala fakta a Galilea, dlouho po jeho smrti, rehabilitovala.

Úloha klinika

Role klinika je ve třech metodách, které jsem popsal ve svém schématu, rozdílná. Při první metodě "Léčby" (Treatment) je klinik “zdravý, dobrý a normální”, zatímco klient “nemocný, špatný a deviantní”. Všechna tato slova mají morální význam nebo přinejmenším morální nádech. Proto usiluje klinik o “řízení” (control) a užívá “nátlak”, a tato slova mají politický význam nebo přinejmenším politickou konotaci.

Výše jsem napsal, že podle mého názoru “Věda má za úkol hledat skutečnost, to je její právo a její povinnost; média mají veřejnost pravdivě informovat, politici mají poctivě řídit proces rozhodování v morálních záležitostech.” Vidím tedy rozdílné role pro vědce a pro politika. Vidím ale také rozdílné role pro klinika, který i vědecky pracuje, a pro člověka, který mluví o morálce a “politické korektnosti”. Zdá se mi, že uživatel první metody toto oddělit nemůže. Pak už ale není klinikem ani vědcem, ale moralistou.

Jak je vidět ve schématu, mají ostatní metody úplně jiné rozdělení rolí a docela jiný pohled na člověka.

Poukázal jsem ve své přednášce na to, že vědec může pracovat se statistikou - klinik nemůže tímto způsobem pracovat. Vezměme si jako příklad Hansona, který říká, že kontakt s jinými pedofily zvyšuje sklon k recidivitě. Pokud bychom zůstali v mezích tohoto statistického chápání, mohli bychom vyvodit: “Takže, kliente, nesmíš mít žádné kontakty s jinými klienty!”. Klinik pracující první metodou, jak je dnes častý případ, takový kontakt zakáže. Měl by se ale ptát: jaký kontakt a s jakými pedofily? Klub, v němž se vyměňuje pornografie, anebo podpůrná skupina, která pomáhá rozvíjet etická pravidla? Při svépomocné metodě zjevně prospívá, když člověk otevřeně mluví s lidmi, kteří mají stejné cítění a problémy. Svépomocná metoda prospívá těhotným ženám, rodičům homosexuálních dětí, lidem, kteří se trápí svým tělesným vzhledem, a také lidem s pedofilním cítěním.

Pracuje tedy sám klinik bez morálních pravidel a etických zásad? Jistěže ne. Má přece svoje vlastní morální pravidla a zásady, které převážně sdílí se svými kolegy. Při svépomocné metodě je klinik sám členem skupiny a v této roli může své názory vnést do práce skupiny.

Jak už jsem řekl, jeden z výsledků fungování svépomocné metody je ten, že si skupina postupně vytváří morální kodex jako výsledek svého vývoje. Pojďme na něj obrátit pozornost.

Etika

V průběhu let jsme tomuto kodexu dali jméno “Čtyři principy a jedno Post scriptum”. Popsal jsem je ve svém článku I didn’t know how to deal with it a také o něm píše nizozemský psychiatr Gerard Roelofs a také nizozemský psychiatr Frank van Ree v článku Intimní vztahy mezi mladými a dospělými: existují kritéria pro pozitivní zkušenost?. Tady jsou ty principy, jak jsem je ve svém článku popsal:

"1. Sebeurčení:
Děti musejí mít vždycky možnost rozhodovat o své sexualitě, o svých vztazích s druhými lidmi a o svém vlastním životě.
2. Iniciativa:
I v pokročilém stádiu vztahu leží iniciativa k sexuálnímu chování vždycky na dítěti.
3. Svoboda:
Kdykoliv v průběhu vztahu (kontaktu, styku) s dospělým mají mít děti možnost z tohoto vztahu (kontaktu) vystoupit. (Závislost v sexuálním vztahu omezuje jejich svobodu.) Láska a oddanost dospělého musí být bezpodmínečná. Sex není nikdy předmětem výměny.
4. Otevřenost
Dítě by nemělo být zatíženo nepřiměřeným tajemstvím. Je třeba mít na zřeteli, jak dítě žije se svou vlastní sexualitou. Tato otevřenost závisí z velké části na kvalitě vztahu a na tom, kolik podpory mu dospělí dávají.
5. P.S.:
Roli hrají také místní zvyklosti. Ne vždy je otevřenost ve věcech sexuálního života dětí uznávána. Děti často musí svou sexualitu prožívat skrytě. Homosexualita je pro mnoho mladých lidí velké tabu. Může jim přinést mnoho problémů a nejistoty. Pokud žijí v subkultuře, která je dostatečně uvolněná (relaxed) a silná, mohou nalézt v tomto prostředí podporu."

Toto je text vzniklý v diskusi v rámci skupiny. Ve svém článku pak pokračuji následující připomínkou:

"Všiml jsem si, že dospělý může realizovat první tři principy: sebeurčení, iniciativu a svobodu. Nicméně došel jsem k závěru, že čtvrtý princip, otevřenost, v důsledku dnešního morálního tlaku nemůže být realizován. Nikde není možná diskuse. Podpora je poskytována od pokročilého dětství především heterosexuálům; někdy je velmi, velmi malá podpora poskytnuta rovněž homosexuálům, ale pouze ve věku starších teenagerů nebo mladších dospělých.

V případě pedosexuálních vztahů neexistuje žádná podpora či pomoc pro mladšího z partnerů. Ani v rodině, ani ve škole, ani na hřišti, ani na veřejnosti a už vůbec ne v psychologických poradnách pro mládež.

Zastavme se ještě u tajemství. Podstata krásného tajemství spočívá v tom, že by o něm člověk mohl mluvit, ale raději si to nechá pro sebe. Když o něčem člověk nesmí mluvit, už to není krásné tajemství. Obávám se, že nejméně jeden z těchto čtyř principů není v současné době realizovatelný."

Nizozemský psychiatr Gerard Roelofs jmenuje víceméně stejné principy - pro srovnání jsem přidal do hranatých závorek čísla odpovídající mému soupisu. Rozvinul pět principů zdravého pedofilního vztahu.

[1.] Neměl by v něm existovat žádný nátlak (coercion).
[2.] Dítě by v kteroukoliv chvíli mělo mít možnost [interakci] ukončit
[3.] Za třetí by sexuální chování mělo být přiměřené vývojovému stupni dítěte. Jinými slovy řečeno, intimnosti by měly odpovídat sexuálnímu cítění dítěte ve věku mezi dvanácti až šestnácti lety. “Lze uvažovat o vzájemné masturbaci, ale ne o tvrdých sadomasochistických hrách”, říká Roelofs.

Nicméně další dvě podmínky jsou podle Roelofsova mínění pro dnešní generaci pedofilů těžko splnitelné, totiž:

[4.] Rodiče dítěte by měli o vztahu [včetně jeho sexuálních aspektů] vědět
[5.] Dítě by mělo mít možnost ve svém [sociálním] okolí o svém vztahu otevřeně mluvit, aniž by se setkalo s odmítnutím (neschválením). [dodatek k bodu 4.]
P.S.: Za těchto podmínek zůstává Roelofsův názor v dnešní době pouze teorií. Žádný “dobrý rodič” by v dnešní době nikdy nedal souhlas se sexuálním vztahem svého dítěte s dospělým člověkem. To musel přiznat i Roelofs, ale dodává: “Během dvaceti let by se mohli takoví rodiče najít.”

Také nizozemský psychiatr Frank van Ree se odvolává na čtyři principy:

1. Kdo rozhoduje? - Dítě by vždycky mělo rozhodovat o své vlastní sexualitě.
2. Iniciativa - Iniciativa k sexuálnímu chování by měla vždycky vycházet ze strany dítěte.
3. Svoboda - Dítě by vždycky mělo mít možnost se stáhnout zpět.
4. Otevřenost - Dítě by nemělo být zatíženo žádným tajemstvím.

“Toto není místo k diskusi o všech čtyřech principech, ale v závěru bych se chtěl chvilku zastavit u toho čtvrtého, týkajícího se otevřenosti. Nezbytnost tohoto principu je sama o sobě dost zřejmá. Ale, jak Gieles sám poznamenává: ‚není žádné místo pro diskusi nad těmito tématy (...) Myslím, že toto čtvrté kritérium nemůže být nyní, v této době a v této společnosti, splněno.' A uzavírá slovy: ‚Proto musím sexuální kontakty s mladými lidmi zamítnout'. Velmi morální a respekt vzbuzující závěr, který staví na realistickém přijetí situace. Ale (...) tento závěr také znamená, že nežádoucí tabu je respektováno a posilováno!”

S tímto tabu musí naši klienti žít a nalézat svou vlastní cestu. Prakticky může klinik nebo poradce svému klientovi doporučit jen to, aby žil celibátně. Mnozí to také tak dělají. Ale je možné víc: je možno své touhy socializovat. Člověk může trávit s dětmi čas v rámci aktivit volného času, v klubech, vzděláváním nebo péčí. Když má podporu skupiny, je to možné dělat odpovědným způsobem. Proto byly podpůrné kroužky nazývány také “kroužky podpory a odpovědnosti”. Tyto možnosti socializace vlastních tužeb zmiňuje také Heather Petersonová ve své studii podpůrných kroužků. Podobně popisuje tento proces růstu v odpovědnosti text Zur Notwendigkeit pädophiler Selbsthilfegruppen (pro ty, kteří rozumí německy).

Klinici, kteří pracují první metodou "léčby", zakazují zpravidla svým klientům každý další kontakt s dětmi. Tím jim také znemožňují jejich přání a cítění socializovat a sublimovat. Obvykle jim také zakazují i kontakt s jinými lidmi s pedofilním cítěním. Tím brání také jejich podpoře. Těmito podmínkami vytvářejí jakýsi parní boiler, který pod vzrůstajícím tlakem a bez pojistného ventilu může dříve či později vybuchnout.To je nebezpečné a neetické.

Podle mého názoru a na základě mých dvacetiletých zkušeností by měla být první metoda využívána jen v extrémních případech lidí, kteří se nedokážou ovládat. V mnoha ostatních případech je vhodnou, skutečnou a efektivní pomocí pedofilně cítícím lidem třetí metoda (vlastní terapie) a především druhá metoda (svépomoc).

NAVRCHOLU.cz